Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz Studenti a generace Y:
Jací jsou čeští Millennials?

 

Seriál na Studenta.cz

Studium až na dřeň

Studium až na dřeň

Pomáháme společně se serverem Primat.cz hledat potenciální dárce do Národního registru dárců kostní dřeně.

Všechny díly seriálu zde

Zdravého člověka být dárcem nic nestojí, říká Honza, který sám pomoc dvakrát potřeboval

26.2.2016 / Společnost

Honza Kuchař je jednadvacetiletý kluk, kterého jako dítě stihl nelehký osud. Diagnostikovali mu leukémii. Prodělal dvě transplantace kostní dřeně a dnes je šťastný, že může žít i přes nemalá omezení, která mu nemoc způsobila. Může se věnovat svým koníčkům, kterých nemá málo. A také že se může zabývat svými sny, podobnými jako mají všichni v jeho věku. Dárcem kostní dřeně se může stát jakýkoli zdravý člověk, a jak říká Honza, nic ho to nestojí. Jen to, že někomu třeba zachrání život.

Honzo, můžeš se našim čtenářům představit?

Jsem z malé vísky Dětkovice v Olomouckém kraji a je mi 21 let. A koníčky… ono to tady není tak jednoduché, co člověk chce dělat v tak malé dědince. Dětkovice mají asi tak 40 obyvatel a v létě jsou tu chataři. Ale mám to tu rád, je tu klid. Jiank ale rád hraju na počítač a v létě jezdím s taťkou na čtyřkolkách. A taky mám sestru, je jí 24. Teďka v dubnu mě opustí, jede do Ameriky, do New Jersey dělat aupairku. Tak doufáme s rodiči, že se tam za ní příští léto podíváme. Do Ameriky bych se rád podíval, tam bych klidně i rád žil.

Ty jsi dělal nějakou střední školu, viď?

Ano, právě v Litovli, který je relativně kousek odsud. Bylo to denní studium, čtyřletý obor s maturitou. Slaboproud, přesněji jsme měli zaměření na inteligentní domy, které spočívají v tom, že když jedeš domů a máš chytrý telefon a jeho prostřednictvím pošleš smsku tomu domu a on ví, že má zatopit, otevřít garáž a tak. K tomuhle jsme se dostali poslední půl roku, co jsem tam ještě byl, a to mě bavilo. V půlce čtvrtého ročníku jsem ale musel ze zdravotních důvodů školu přerušit s tím, že jsem se k tomu už nevrátil, a po dvou letech mě museli vyhodit. 

Chtěl by ses k tomu někdy vrátit a zkusit to vystudovat znovu?

No, to je takové složitější. Protože předtím to byl čtyřletý obor, o ten ale už není zájem a otevírají jen tříleté obory, takže bych získal jen výuční list. Což bych nechtěl. Hlavně ta škola ne že by mě nebavila, ale šel jsem tam hlavně proto, že to byla jediná, co mě v blízkém okolí mohla jakž takž bavit. Nemohl jsem koukat na školy, které by byly daleko, aby šlo tam dojíždět denně.

Tam tě vozili rodiče?

Mamka, ona je se mnou doma od první transplantace. Teď od té doby, co jsem doma, si našla novou práci, dělá pokojskou v hotelu nedaleko, kam většinou jezdí jen dopoledne a může relativně kdykoli přijet, kdybych něco potřeboval. Ale já se snažím být co nejsamostatnější. 

Mluvíš o první transplantaci. Jak jste s rodiči přišli na to, že máš leukémii?

Já jsem byl ve druhé třídě.  Začal jsem být nemocný, chřipka, angína. Naše paní doktorka říkala, že to je normální v tomhle věku. A když už to bylo dlouho, tak nám to přišlo podezřelé a jeli jsme ke známým doktorům, ti mě poslali do Zábřehu na Moravě na vyšetření, odtamtud mě poslali do Olomouce a tam nám řekli, že to je leukémie. 

Jak dlouho po tom jsi šel na transplantaci kostní dřeně?

Za půl roku. Plus chemoterapie. To mi bylo osm a na další transplantaci jsem šel ve 12. 

Dárce byl v obou případech stejný?

Ano, protože při první transplantaci se nespotřeboval veškerý materiál, tak to potom zamrazili a poté mi to transplantovali znovu. To si tenkrát pamatuju, že to bylo v Praze a pouštěli mi to přímo do žíly, tenkrát to byl strašný puch, šel mi úplně smrad z pusy, stále jsem to zapíjel čajem. První transplantaci jsem byl pod narkózou, ale při druhé mi to pouštěli takto do žíly injekční stříkačkou. 

Znáš dárce? Chtěl bys ji poznat, nebo ji napsat, zavolat?

Prý to byla žena z Německa. Jo, chtěl bych jí poděkovat, kdyby ona chtěla. 

Z jakého důvodu máš teď omezenou hybnost?

Po první transplantaci mi měli dávat dvanáct nebo třináct injekcí do páteře a dostal jsem jich asi jen osm, protože pak jsem začal pajdat. Mám omezenou funkčnost nohou - prsty nehýbu, ani nohama od kotníku dolů, takže když jdu po svých, tak neudržím rovnováhu, takže jsem buď na vozíčku, nebo používám francouzské hole. Jen doma se chodím po svých, protože tu máme úzké chodby, tak se můžu přidržovat.

Ta první transplantace tedy nebyla úspěšná?

Doktoři říkají, že pokud se leukémie vrátí do pěti let od léčby, tak byla neúspěšná, ano. Pokud se vrátí až po pěti letech, tak už je to v podstatě nová diagnóza, jako by to dostal zdravý člověk. 

Takže teď jsi z leukémie vyléčený.

Ano.

Ty jsi tedy většinu času doma, je to tak? Čemu se věnuješ, co děláš?

Teď třeba pomáhám hodně taťkovi. On dělá pro města brožurky, jaké mají akce atd., respektive shání do nich reklamy. A já mu hledám a dodávám kontakty. Někdy jezdím i s ním. Nebo teď o víkendu s taťkou děláme stále něco na baráku, předěláváme koupelnu, v létě budeme asi dělat i garáž a tak různě. Snažím se mu pomáhat, něco mu přidržím, pomůžu. A taky rád přestavuju svůj pokoj, já mám na to super program pro designéry, díky kterému si měřím, co si kam dát a jak to předělat, tak si s tím hraju. 

No a taky cvičím, mám tu rotoped a ještě jeden cvičící stroj. A koukám hodně na filmy a seriály. Mám hodně rád Vlastu Buriana, to je prostě největší komik všech dob. U pokladny stál jsem viděl asi miliónkrát. A koukám jinak na všechno možné, i na zahraniční věci, ale sleduju je v češtině, jsem rád za český dabing. Teď sleduju Jak jsem poznal vši matku nebo Walking dead. Ale jinak na kriminálky nekoukám, leda na Kobru 11, Komisaře Rexe, Mentalistu a Četnické humoresky. A rád se zasměju u Nikdo není dokonalý.

Na závěr, Honzo, máš něco, co bys chtěl říct lidem, kteří ještě nejsou v registru dárců kostní dřeně?

Já jsem nad tím přemýšlel a kdo tam nechce, toho asi člověk nedonutí. Přemlouvat je asi nelze, já potkal lidi spíš lhostejný k tomuto problému. Myslím, že lidi, kteří chtějí, tak už to dávno udělali.

Jsou ale třeba lidi, kteří chtějí, ale bojí se. Bojí se bolesti…

Bojí se neznáma. Darovat ať už kostní dřeň nebo jenom krev zdravého člověka nic nestojí. Obnoví se mu to, ale tomu druhému člověku to může zachránit život. A ten zachráněný pak může v životě něco třeba dokázat nebo to tomu dárci nějak vrátit. 
Já jsem na tom v jednu dobu byl vážně špatně, a to spíše psychicky, když na mě všechno dolehlo, ale teď už to tak neberu, smířil jsem se s tím a teď jsem vážně rád, že mi ta žena umožnila žít.

Honzo, já ti moc děkuju, že ses mi svěřil, a pevně doufám, že bychom mohli tímto přesvědčit dalšího dobrovolníka, aby se stal členem registru dárců kostní dřeně.

Já jsem si rád popovídal.


Text: Andrea Pecáková, Jan Kuchař
Foto: Jan Kuchař

Diskusní fórum

Proudly Primát.cz Kolejroku.cz