Seriál na Studenta.cz Studenti a vzhled: jsme povrchní generace, které záleží jen na tom, jak vypadá?

 

Seriál na Studenta.cz

Studium až na dřeň

Studium až na dřeň

Pomáháme společně se serverem Primat.cz hledat potenciální dárce do Národního registru dárců kostní dřeně.

Všechny díly seriálu zde

Studium až na dřeň: Příběh absolventky VŠB, která našla dárkyni až v Kanadě

16.4.2014 / Společnost

Kristýně bylo 27 a měla ročního syna, když se dozvěděla, že má leukémii. Prošla léčbou, která byla náročná pro ni i její rodinu, ale nakonec našla dárkyni. Přestože týdny po transplantaci byly mírně řečeno náročné, dnes je zase zdravá, může se těšit ze své práce, přátel i rodiny.


Jak jste zjistila, že jste nemocná?
Můj život před nemocí byl studentský bezstarostný. Studovala jsem, chodila na brigády a soutěžila v Požárním sportu. Pak jsem se kvůli profesi svého budoucího manžela přestěhovala za novým angažmá z Ostravy na druhý konec republiky do fotbalového Mostu. Našli jsme si tam nové kamarády, narodil se nám syn a vzali jsme se. Byla jsem šťastná a spokojená. Když měl malý rok, začaly se mi objevovat modřiny. Šla jsem ke své lékařce, ať mi napíše nějaké vitamíny. Vzala mi krev a odpoledne zvonila u našich dveří s podezřením na leukemii. Večer se se mnou přišly rozloučit kamarádky a ráno jsem šla na kontrolní odběr. Podezření se potvrdilo, sbalila jsem si pár osobních věcí a už jsem nikdy náš byt v Mostě neviděla. Odjela jsem se léčit do Fakultní nemocnice v Olomouci.

Jak na zprávu, že jste nemocná, zareagovalo vaše okolí?
Díky mému okolí byla bezmoc na začátku nemoci snesitelnější. Okamžitě začali fotbalisté Mostu i dobrovolní hasiči na severu Moravy pořádat zápisy do registru. Ozvali se mi spolužáci z gymplu a další a další lidé. Kamarádka Míša v Mostě roznášela se známými a rodiči letáčky na nábor do registru a také založila facebookové stránky. Moje služebně nejstarší kamarádka Denča v Třinci zajistila tisk letáčku a visela jsem i na zastávkových poutačích. V tomto období mi taky nejvíc pomohla rodina, museli se totiž postarat o malého. Babičky se střídaly po týdnu v péči o něj a já se mohla soustředit na léčbu. Těžké to muselo být pro všechny a hlavně pro manžela, který se snažil být se mnou v Olomouci, s malým v Ostravě a Třinci, a dojížděl na zápasy a tréninky do Mostu.

Jak nemoc ovlivnila váš život?
Změnil se mi od základu. Byla jsem v šoku, jak je to možné, vždyť mi bylo jen 27 a sportovala jsem. Taky jsem byla překvapená, že jsem o téhle nemoci nikdy pořádně neslyšela a už vůbec ne o možnosti zapsat se do registru dárců.

Jak probíhala léčba?
Okamžitě jsem nastoupila do Fakultní nemocnice v Olomouci, po potřebných vyšetřeních jsem absolvovala tři cykly chemoterapie, které se skládaly z týdenního podávání chemoterapie, pak se v nemocnici čekalo dva až tři týdny na to až se tělo vzpamatuje, a poté jsem šla na týden domů. V nemocnici jsem měla štěstí na výborný personál a i na skvělé a podnětné spolubydlící.

Jak dlouho jste čekala na dárce?
Na dárce jsem ze svého pohledu čekala dlouho. Trvalo to přesně tři cykly chemoterapií. Bylo mi hodně líto, když se neshodoval bratr ani nikdo z příbuzných. Pak jsem se dozvěděla, že se nenašel nikdo v ČR ani v Německu. Nakonec se dárkyně našla až v daleké Kanadě.

Jak probíhala příprava na transplantaci?
Musela jsem se připravit hlavně psychicky, čekalo mě minimálně 6 týdnů na sterilním boxu. Návštěvníky jsem viděla jen přes okno. Bála jsem se, ale věděla jsem, že prostě musím.

Co se dělo po transplantaci?
Po transplantaci začalo to pravé peklo. Darovaný štěp bojoval s mým tělem. Týden jsem byla mimo a jediný kontakt se světem byly halucinace. Později jsem se dozvěděla, že se se mnou přišli i rozloučit. Pak jsem se probudila a začala se snažit dostat domů. Učila jsem se jíst, chodit...


Jaký obor jste vystudovala? Bavilo vás studium?
Vystudovala jsem Procesní technologii recyklace odpadu na Fakultě Metalurgie a Materiálového inženýrství na Vysoké škole Báňské v Ostravě. Jsem ráda, že jsem tuhle školu studovala. Bavil mě studentský život, během něhož jsem si vyzkoušela nespočet profesí na brigádách. Myslím, že je vlastně nakonec jedno, co kdo vystuduje, důležité je naučit se samostatnému životu, naučit se hledat informace a naučit se, že je podstatné dělat něco, co vás baví a má nějaký přínos.

Jaké je vaše současné zaměstnání?
Po transplantaci jsem zhubla 15 kg a musela jsem se naučit znovu jíst. Nedaleko svého nového domova jsem objevila malý obchůdek s pochutinami. Začala jsem tam pravidelně chodit a ochutnávat nové a nové chutě. Nakonec jsem si uvědomila, že bych v takovém prostředí chtěla pracovat. Momentálně už tam pracuji a baví mě hlavně kontakt se zákazníky.

Chtěla byste něco vzkázat potenciálním dárcům?
Díky jednomu z vás žiju zpátky svůj život. Moje vděčnost každému, kdo je v registru nebo se o to aspoň pokusil, se vůbec nedá popsat. Děkuju, že jste! Moc ráda bych ještě jednou poděkovala svému manželovi, své i jeho mamince. Kamarádkám Miše, Denči a Káje, která se šla přihlásit i když při pohledu na jehly omdlívá. Všem, co mi během léčby dodávali sílu. Díky!

Jak pomáháme my

Onemocnění krvetvorby si nevybírá a mladí lidé patří mezi jednu z rizikových skupin. Vysokoškolští studenti zároveň představují ideální dárce kostní dřeně jak díky svému věku, tak i vzájemné soudržnosti a rozhledu, který ke studiu patří.
Proto jsme se rozhodli pomoci šířit osvětu mezi studenty a povědomí o možnostech dárcovství. Abychom v tom nebyli sami, rozhodli jsme se do projektu Studium až na dřeň zapojit všechny uživatele serveru Primát.cz. Za aktivitu na webu a pomoc dalším studentům dostáváte banány, kterými můžete registr dárců kostní dřeně sami podpořit. Banány můžete vyměnit za reklamu pro Český registr dárců kostní a pomoci tak získat nové potencionální dárce. Pro všechny informace se podívejte na www.primat.cz/darujbanany.


Text: Lola Kajtmanová

Diskusní fórum

Proudly Primát.cz Kolejroku.cz