Věděli jste, že ve většině evropských zemí studenti nějakou formou ...

Seriál na Studenta.cz Studenti: Láska, sex a vztahy ‑ jak na tom jsme?

 

Seriál na Studenta.cz

Studium až na dřeň

Studium až na dřeň

Pomáháme společně se serverem Primat.cz hledat potenciální dárce do Národního registru dárců kostní dřeně.

Všechny díly seriálu zde

Studium až na dřeň: "Každý dárce doufá, že jednou pomůže."

30.3.2014 / Společnost

V dětství začala postupně přicházet o sluch, nyní je neslyšící na 99,9 %. Příčinu její nemoci nikdo nezná, a tak ani není možné ji léčit. Místo toho, aby propadala sebelítosti, Julie se rozhodla udělat dobrý skutek. Zapsala se do registru dárců kostní dřeně. Po deseti letech byla vybrána jako vhodný dárce a bez váhání pomohla zachránit lidský život. K tomu nedávno úspěšně dostudovala a od loňského března pracuje jako fyzioterapeutka na poliklinice Barrandov.

Když jste do registru vstupovala, přemýšlela jste nad tím, že byste skutečně mohla být vybraná jako dárce?
Ano, doufala jsem, že se někomu budu hodit. A myslím, že každý, kdo se zapíše, tak trošku doufá, že jednou bude moci někomu pomoci.

Jak na vaše rozhodnutí darovat kostní dřeň reagovalo okolí?
Příteli se to nelíbilo, bál se o mě. Nelíbí se mu to doteď. Ostatní mi říkali, jak mě obdivují, že jsem do toho šla. A někteří se rozhodli také zapsat do registru.

Máte nějakou osobní zkušenost s leukémií ze svého okolí? Motivovalo to vaše rozhodnutí zapsat se do registru dárců?
Ano, když jsem chodila na základní školu, umřeli chvíli po sobě dva učitelé na leukémii. Na gymnáziu jsme jeden rok přišli v září do školy a oznámili nám, že kluk co chodil o třídu níž, už nepřijde, protože zemřel. Nikdo z nás do té doby netušil, že byl nemocný. Moje rozhodnutí ke vstupu do registru to ale až tak výrazně neovlivnilo.

Jak probíhala příprava na odběr? Měla jste strach?
Vybrala jsem si možnost darovat krvetvorné buňky z periferní krve, abych nemusela pod celkovou narkózu. Takže jsem pět dní před odběrem chodila do nemocnice, kde mi píchali podkožní injekce Neupogenu. Den před odběrem jsem jela do Plzně, přespala v nemocnici, ráno mě popovezli pod separátor, napíchli mi obě ruce (naštěstí mám dobré žíly), trošku jsem se bála, aby mi nemuseli napichovat žílu v tříslu, a bylo to. Jinak jsem strach neměla. Četla jsem si příbalový leták Neupogenu a nic strašného tam nepsali. Zbytek procedury nebyl nijak nebezpečný, vzhledem k tomu, že jsem nemusela pod narkózu, nebylo se čeho se bát. Snad jen, aby se moje buňky stihly dostat k pacientovi, který je potřeboval včas a aby mu pomohly.

A co se dělo po zákroku?
Dvě hodinky jsem si pospala a jela domů.

Jak pomáháme my?

Onemocnění krvetvorby si nevybírá a mladí lidé patří mezi jednu z rizikových skupin. Vysokoškolští studenti zároveň představují ideální dárce kostní dřeně jak díky svému věku, tak i vzájemné soudržnosti a rozhledu, který ke studiu patří.

Proto jsme se rozhodli pomoci šířit osvětu mezi studenty a povědomí o možnostech dárcovství. Abychom v tom nebyli sami, rozhodli jsme se do projektu Studium až na dřeň zapojit všechny uživatele serveru Primát.cz. Za aktivitu na webu a pomoc dalším studentům dostáváte banány, kterými můžete registr dárců kostní dřeně sami podpořit. Banány můžete vyměnit za reklamu pro Český registr dárců kostní a pomoci tak získat nové potencionální dárce. Pro všechny informace se podívejte na www.primat.cz/darujbanany.


Co byste vzkázala mladým lidem, kteří uvažují o vstupu do registru a třeba se bojí?
Že není čeho se bát. Kdykoliv si to mohou ještě rozmyslet, nikdo je do ničeho nebude nutit, a pokud je nějaké riziko, vždy se o něm včas dozví. Kolikrát za život dostanete příležitost někomu tak výrazně pomoci? Lidé, co čekají na vhodného dárce, mají vlastně už poslední šanci. Je to velký čin, na který není potřeba moc odvahy.

Čím jste chtěla být jako malá?
Baletkou, akrobatkou v cirkuse, pak zdravotní sestřičkou – ale to už bylo motivováno mými návštěvami nemocnic v době, kdy jsem přicházela o sluch. V nemocnicích se mi tehdy paradoxně líbilo a chtěla jsem umět píchat jehly do žil.

Vystudovala jste fyzioterapii. Proč jste si vybrala právě tento obor?
Dovedl mě k němu osud. Začala jsem na medicíně na 3. lékařské fakultě UK na oboru Všeobecné lékařství. Chtěla jsem jít do výzkumu a najít lék na rakovinu. Bohužel jsem zjistila, že je to nad mé síly, hlavně kvůli mé sluchové vadě. Nemohla jsem chodit na přednášky a knížek bylo na učení moc a byly příliš obsáhlé. Přešla jsem tedy na matematicko-fyzikální fakultu na obor informatika, protože mě v té době lákalo umět víc, než jen dělat webové stránky. Tam jsem zůstala docela dlouho, i když to taky nebylo úplně lehké. Jeden kluk, který tam studoval, potom začal učit na FBMI ČVUT a řekl mi, že tam otevírají nový obor fyzioterapii a že bych se na to podle něj hodila. Už když jsem se hlásila na medicínu, tak jsem si chtěla podat přihlášku na fyzioterapii, kdybych se náhodou na všeobecné lékařství nedostala, ale tehdy mi řekli, že ani nemohu, právě kvůli sluchu. Tentokrát to ale pro nikoho problém nebyl, tak jsem udělala přijímačky a tu fyzioterapii vystudovala.


Jaká jste byla studentka?
Byla to první škola, kde jsem vše zvládala, protože je více praktická než teoretická, a na teorii nebyly miliony tlustých učebnic ale normální skripta. Jeden rok se mi dokonce povedlo získat prospěchové stipendium, tak jsem se tomu smála, kam mě ten osud dovedl. Dříve bych si neuměla představit, že jednou budu moci pracovat s lidmi, když špatně slyším. Teď už to vidím jinak. Fyzioterapie mě baví, a nějak se vždy s pacienty domluvíme.  

Uvažovala jste o dalším pokračování studia?
Ano, hlásila jsem se na navazující magisterskou fyzioterapii a také na management sportu. Bohužel jsem nebyla přijata. Teď se už nikam nehlásím, ale třeba časem. Zatím se musím spokojit s kurzy. Teď si dělám trenérský kurz licence A zaměřený na vzpírání. Kurzy pro fyzioterapeuty si dělám a budu dělat dál asi celý život.


Co byste si přála do budoucna? Čeho chcete dosáhnout a jak na tom pracujete?
Teď mám před sebou dvě možné cesty. Buď pojedu na mistrovství světa ve vzpírání, které je v listopadu, nebo otěhotním. Obě verze mě lákají, a zatím nevím která víc, tak to tak trošku nechám osudu. Až budu mít dítě, ráda bych si otevřela soukromou praxi na Moravě, kde budu bydlet. Určitě chci dál vzpírat, a také vzpírání trošku zpropagovat. Lidé si často myslí, že vzpěračky jsou obtloustlé mužatky. Jenže u nás je nyní kolem sedmdesáti vzpěraček, a všechny jsou to normální holky, do kterých by nikdo neřekl, kolik zvednou. Plánuji teď jeden projekt právě ohledně ženského vzpírání, ale víc zatím prozradit nemohu. 

Text: Lola Kajtmanová

Diskusní fórum

Proudly Primát.cz Kolejroku.cz