Věděli jste, že ve většině evropských zemí studenti nějakou formou ...

Seriál na Studenta.cz Studenti: Láska, sex a vztahy ‑ jak na tom jsme?

 

Seriál na Studenta.cz

Studium až na dřeň

Studium až na dřeň

Pomáháme společně se serverem Primat.cz hledat potenciální dárce do Národního registru dárců kostní dřeně.

Všechny díly seriálu zde

Příběh, který můžeš vyprávět i ty

16.3.2016 / Studentský život

Jana spěchá na autobus a v ruce drží těžkou tašku. Co v ní je? Pyžamo, kartáček na zuby, pasta, šampón, knížka,… a lísteček s adresou do nemocnice. Dostal se nám do ruky dopis, ve kterém dnes už jednačtyřicetiletá Jana vypráví, co prožila přesně před 10 lety, a jak důležitou roli hrála v jejím příběhu naděje. 

Začíná mi to docházet a jsem nervózní. Už to není legrace. Začalo to telegramem s popletenou adresou, pak následoval telefonát z plzeňské nemocnice. Před pár dny jsem přestala kojit našeho benjamínka. A teď tohle! Všechno se seběhlo tak rychle – začalo to odběry ve fakultní nemocnici v Hradci Králové a rázem jsem měla datum nástupu do Plzně. Autobus je tady a manžel i děti mi mávají. Holčičky asi tuší kam jedu a proč, nejmladší spí v kočárku a zatím je mu to jedno. Možná bude večer trochu plakat, ale zvykne si. Vím, že manžel všechno zvládne, ale bude se mi stýskat.

Čeká mě dlouhá cesta, tak beru do ruky knížku a snažím se číst. Moc mi to ale nejde, protože myšlenky mi neustále někam odbíhají. Co se bude dít následující dny? Dívám se z okna a vidím, jak míjíme pole, cesty, stromy, louky… Je květen a příroda ožívá. Jaká je to nádhera. A jak jednoduše a rychle je možné všechno ztratit. Jsou lidé, kteří se zrovna dnes nemohou dívat z okna a těšit se z toho všeho. Jsou lidé, kteří budou za pár hodin bojovat o život, o svou budoucnost a o to, aby vůbec mohli být. Jaká je na světě spravedlnost? 

Schválně píšu úvod tak, aby nebylo jasné, jak je to se mnou doopravdy. Zdá se, že jsem nešťastná maminka, která vážně onemocněla a nyní nastupuje do nemocnice k léčbě. Určitě by se to stát mohlo. Bohu díky je to ale jinak. Jsem na druhé straně barikády – byla jsem vybrána z registru dárců kostní dřeně, do kterého jsem vstoupila před mnoha lety. Bylo mi asi devatenáct a letáček jsem našla na transfuzní stanici, kam už léta chodím darovat krev. Neváhala jsem ani minutu a hned jsem odeslala přihlášku. A nic. Dlouho nic. Mezitím jsem dostudovala, vdala se a porodila tři děti. A teď je to tady. Stala jsem se pro někoho nadějí na život. 

Můžu dát to, čeho mám dostatek (a teď vlastně nadbytek, protože už týden dostávám injekce, aby se mi tvořilo víc kmenových buněk, které se stanou základem vlastní krvetvorby nemocného). Nikdy se asi nepoznáme, ale přesto to bude moje pokrevní dvojče, a to je opravdu zvláštní představa. Ten někdo už se připravuje na operaci a v těchto hodinách je závislý jen na tom, jestli opravdu přijedu. Není pro mě jiná volba. Mám sice obavy, ale ne o sebe. Bojím se o člověka, který teď doufá. O člověka, který má doma možná také nějaké děti, manžela nebo manželku, kamarády. O člověka, o kterého se zrovna teď někdo bojí, aby mu nezmizel ze života navždy. Jsem 50kilová naděje s velkou červenou taškou vlekoucí se ke dveřím hematoonkologického oddělení Plzeňské nemocnice.

Text a foto: Mgr. Jana Bartoňová

Diskusní fórum

Proudly Primát.cz Kolejroku.cz